Tak hurá, je tu 14 dílek! Těším se až napíšu další, trošičku jsem se zapomněla při jiných povídkách, ale snad nevadí... Hezké čtení! Vaše Belluše Nessie Uchiha
Červenec 2011
Pod tíhou minulosti 13
24. července 2011 v 23:01 | Bella | Pod tíhou minulostiTak konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala 13 dílek, už mám i část 14, která měla být zde, ale díky tomu, že jsem se podívala do dílu, který byl před tím, tak jsem se rozhodla tu situaci dát do dalšího dílku... hezké čtení!
Pod tíhou minulosti 12
16. července 2011 v 11:23 | Bella | Pod tíhou minulostiTak je tu 12 dílek... ... Um... omlouvám se, že ste museli čekat tak dlouho... Kdo je ta dívka nakonci? Ke komu patří? Gaara, nebo snad Sakura? Nebo Sasuke? Co když je to od Hinaty, nebo od Naruta? Dozvíte se v dalším dílku
Pod tíhou minulosti 11
10. července 2011 v 13:33 | Bella | Pod tíhou minulostiTak je tu další dílek.... Důfám, že se vám bude líbit...
Pod tíhou minulosti 10
1. července 2011 v 11:54 | Bella | Pod tíhou minulostiMmm tak tady je 10 kapitolka... tak se snad bude líbit...
Pod tíhou minulosti 10
Nemohl jsem se hnout, ale očima jsem pátral. Tým se zastavil a pozoroval mě. Mezi mým týmem jsou dvě dívky. Jedna se začala splašeně otáčet a ptát se co se děje a že se bojí. Dělal bych to samé, kdyby mi slova nezůstala vyset v krku. Klepu se strachy? Nevím, možná jo. "Co se děje!" křikl po mě jeden z kluků, který je stejně starý jako já. "Sasuke!" křikl na mě jiný a chytal vyděšenou dívku. Byla tak vyděšená, až z toho omdlela. "Cítíte to taky?" zeptal jsem se. Podívali se na sebe a poté přikývli. "T-Tak to je možná můj bratr…" vytřeštili oči a nechápavě se na sebe podívali. Jen jsem na ně upřel kajícný pohled. Pochopili, že mají pokračovat dál v cestě. Nedovolím, aby se stalo něco týmu, když za něj zodpovídám. "Tak už jděte!" přikázal jsem jim. Okamžitě vyrazili na cestu. Zprvu protestovali, ale bylo mi to jedno. Já jsem se ztuhle odlepil od stromu. Snažil jsem se udělat krok svými rozklepanými nohami. Trvalo mi to asi dvě minuty, než jsem ho udělal. Přemluvit ztuhlé svaly je dost složité. Překvapeně jsem zamrkal. Něco proletělo kolem mě. Znovu jsem ztuhnul na místě. Nemohl jsem se hnout ani o milimetr. Ztěžka jsem otočil hlavu tak abych viděl na dotyčnou osobu. Nezaznamenal jsem jediný pohyb svým sharinganem. Co to sakra je? Chakru cítím, ale abych viděl její pohyb, tak ten nevidím. Že by to byl opravdu Itachi? Otřásl jsem se tou představou. Zavrávoral jsem a skončil jsem na své zadní části těla. Zakňučel jsem, protože to bylo nečekané. Ucítil jsem nějaký pohyb za mnou. Snažil jsem se zareagovat, ale než jsem stačil udělat sebemenší pohyb, tak jsem cítil chlad u krku. Ostří katany, nebo kunaie? Ztuhnul jsem. Znovu a znovu se mi vybavovaly vzpomínky na vyvraždění klanu. Do očí se mi nahrnuly slzy bolesti a smutku. "Proč?" vykoktal jsem ze sebe zadrhávaně a skoro neslyšně. "Co já vím…" uslyšel jsem odpověď, nebyl to on. Ulevilo se mi. Ne tak jak bych chtěl, ale ulevilo se mi. Najednou chlad ostří zmizel a já byl úplně volný. Opatrně jsem se rozhlídl. Když jsem nezaznamenal chakru, tak jsem se pokusil vstát. Kdo to sakra byl? Byla jediná otázka, které jsem byl schopný v tuto chvíli. Hrozí snad nějaké nebezpečí Sakuře? Já jí nemohu nijak pomoct! Vydal jsem se dál na místo setkání.
Nechápal jsem, proč bych zrovinka já měl jít na tuto misi. Tak tajemné… Můžu si dovolit opustit sídlo? Mohu si dovolit vzdálit se Sasukemu? Nevím… Zasněně jsem se podíval ven z okna. Váhal jsem. Váhal jsem mezi odchodem a tím, že tu zůstanu a půjdu se podívat na Sasukeho, nebo jak to udělám. Můj pohled sklouznul z krajiny venku na fotku, kterou mám na nočním stolku. Byl tak šťastný… Můj malý bráška byl se mnou šťastný… A já mu vzal rodinu a nenávidí mě za to… Dobalil jsem si všechny věci a šel jsem raději splnit misi, kterou mi zadal Pain. Vyšel jsem před sídlo a rozeběhl jsem se do lesa. Musím toho grázla napřed najít. Bloumal jsem mezi stromy. Na zem dopadaly paprsky slunce, které hřály, když jste jim zkřížili cestu rukou. Užíval jsem si ten hřející pocit. Chyběl mi, ale od osoby, kterou nadevše mám rád. Dal bych za svého malého brášku život. Ač by nechtěl. Bylo by mi to vskutku jedno. Rozeběhl jsem se dál. Menší zdržení může znamenat, že se vrátím později. Bloudil jsem dál. Vyhýbal jsem se kmenům stromů a hlídal, jakékoli nebezpečí.
Probudila mě obrovská rána, která se ozvala odněkud z větší dálky v lese. Vylekaně jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Bohužel jsem uviděla jen svůj stan. Ušklíbla jsem se a vylezla ze stanu. Rozhlédla jsem se po jakémkoli blížícím se nebezpečí. Bohužel jsem nic nespatřila. Snažila jsem se nepanikařit a zalezla jsem zpět do svého stanu. Tam jsem si zabalila všechny věci, které jsem sebou měla, v rekordním čase. Stan jsem nacpala také do baťohu a baťoh si nasadila na záda. Rychle jsem šla dál. Rozhodla jsem se neotáčet. Ještě by na mě něco obrovského a nepěkného mohlo skočit. Ušklíbla jsem se nad tou myšlenkou. Opravdu jsem nechtěla riskovat, že se to stane. Raději jsem přidala. Mohla jsem běžet asi deset minut, než jsem dorazila k nějakému rybníku, který mi bránil v dalším úniku. Musela jsem ho obejít. Zatraceně, když potřebuju rychle zmizet, tak se mi to nedaří. Mimoděk jsem se otočila a naštěstí tam nic nebylo, ale člověk nikdy neví. Rychlostí blesku jsem popobíhala na druhou stranu jezera přes jeho hladinu. Ještě že to jutsu chození po vodě umím. Zlatý trénink s Kakashim. Zvládla jsem to jako jediná nejdřív. Ohlédla jsem se znovu na druhém břehu, ale stále nic. Jen se nad stromami valil hustý kouř. Něco muselo vybuchnout. Ale co? Nechápala jsem to. Nezdržovala jsem se a pádila jsem dál do země Nebe. Těžko říct, jestli tam je nějaká skrytá vesnice. Tuto zemi skoro nikdo nezná. Divím se, že ji zná Gaara. To mi teď může být jedno, když mi jde o krk nebo ne? Zašklebila jsem se. Vlastně nevím, jestli mi jde o krk, ale děje se něco nepěkného.
Tak Itachi šel na misi. Bohudík neremcal. Ušklíbl jsem se. Podíval jsem se spokojeně na svou Konan, která se na mě usmála. Úsměv jsem jí oplatil. Zahleděl jsem se do papírů, které jsme získali z různých misí a průzkumů zemí. Vše nasvědčovalo Orochimarově návratu. Znepokojuje mě to. Prolistoval jsem několik stránek jedné mise. Byl na ní Deidara s Tobim. Zamračil jsem se na několik řádků před mým obličejem a s povzdechem jsem je položil na stůl a protáhl se. Konan se po mě nenápadně podívala, i když jsem ji viděl, byla docela nenápadná. Usmál jsem se. Těžko říct, jak dlouho budeme moct být ještě spolu. Organizace se tak jako tak působením Orochimara zanikne. Buď teď, nebo až za několik let. Musím ji připravit na to nejhorší. Zachovat si chladnou hlavu není jen tak. Ani ti nejlepší z naší organizace netuší, co se děje. On je vlastně nejlepší Itachi, díky svému Mangekiou sharinganu. Samozřejmě, že každý člen z organizace je jedinečný. Proto je nechci rozehnat už jen tím, že jim řeknu, co se doopravdy děje. Jsou jako moje rodina. Taková parta za jakou nás mají ostatní, takový my nejsme. Je s námi sranda. Tréninky jsou dlouhé, ale zábavně udělané. Týmová práce je tu nadevše. I ten nejslabší člen týmu je členem a ať je sebeslabší, tak mu všichni pomáhají. Pohlédl jsem z okna. Skrz lístky stromů se prodíraly sluneční paprsky. Jak dokáže být hezky, když se schyluje k takové zkáze? Blesklo mi hlavou. Asi příroda chce, aby si lidi užili její krásy, dokud můžou. Zazněla mi hned odpověď. Ušklíbl jsem se. Očima jsem zapátral v místnosti. Konan tu už nebyla. Ona se vždy uměla nenápadně vypařit z místnosti. Zakroutil jsem hlavou v údivu a zabořil jsem se do té haldy papírů a snažil se vyčíst, co nás v následujících dnech nebo týdnech, po případě roků, mine a nemine. Znamená to konec všeho? Konec všech radostí? Vláda Orochimara nad celým světem je hrůzná představa. Děsí mě. Nikdo si neumí představit jeho krutost. Jen ten kdo u něj kdy byl. Já tu čest měl a nechci ji zažít znovu.