Ou ... Pjomiňte lidi.. upe sem zapomněla sem dát další díleček... .... Snad se bude líbit
Pod tíhou minulosti 9
Těžko říct kolik času už uběhlo. Cesta se vůbec nevlekla, ani jsem neregistrovala, že se setmělo a já stále běžím lesem. Vzpomínky mě zaplavovaly jedna za druhou a ne a ne přestat. Usmála jsem se a rozhlédla se, kde se nacházím. Ocitla jsem se na menším paloučku asi někde uprostřed hustého lesa. Usmála jsem se a rozhodla se utábořit. Rozdělala jsem si stan a spacák v něm. Batoh jsem uložila do jednoho z koutů stanu. Vytáhla jsem si nějaké jídlo a najedla jsem se. Strážila jsem a zároveň večeřela. Odhadovala jsem tak půl desáté večer. Raději jsem si po jídle lehla a zavřela oči. Neusnula jsem hned, ale až později.
Už se plahočíme. Nikdo z nás nemá takovou výdrž, aby došel k určenému místu za běhu a bez přestávky. Zbystřil jsem, protože jsem cítil nějaký pohyb. Někde se blízko nás něco pohnulo a já nevím co. Zatraceně! Zaklel jsem v duchu. Sharingan mi pracoval na sto otáček, ale nebyl schopný nic spatřit, jako by tomu něco bránilo. Zaklel jsem tentokrát nahlas. Členové týmu se na mě podívali nechápavými pohledy. Všimli si toho taky. "Ksakru! Ví někdo co to je?" zeptal jsem se jich a oni jen bezmocně krčili rameny. Povzdechnul jsem si. Nenapadlo by mě, že to bude tak složité. Mise se stávala čím dál nebezpečnější. Rozhlížel jsem se a snažil jsem se hledat jaký koly pohyb. Nic. Znovu jsem zaklel. To jsem tak neschopný? Ostatní byli v obrovském pozoru a střežili každý pohyb, který kdo učinil. I ten nejnepatrnější pohyb teď viděli, jako já. Byla noc. Nejhorší období pro ninji na misi.
"Sasuke… Bláhový Sasuke!" smál jsem se na celé sídlo. Byla už určitě noc a on musel být podělaný strachy. Smích se odrážel od zdí. "Už brzy… Už brzy!" zvolal jsem. "Ne! Už za několik let!" zvýšil jsem hlas, až jsem skoro křičel. "Až můj malý Uchiha vyroste v chlapa!" znovu můj smích otřásl stěnami. Nemohl jsem přestat. Nedokázal jsem to. Těšilo mě to tak moc. Teď byl Kabuto na tréninku i když byla noc. Začal jsem přemýšlet, jestli vůbec trénuje, nebo si válí šunky. Znovu jsem dostal záchvat smíchu. "Haha!!" zakuckal jsem se. Objevila se u mě Karin. Zkřivená ústa ji dodávala ten pořádný šmrnc. Zašklebil jsem se na ni. "Co potřebuješ." Odsekával jsem abych se nezačal znovu smát. Podívala se na mě tak divně, že jsem zvážněl. "Mistře. Kabuto má trénovat a on je zavřený v pokoji." To je bonzačka. Ještě že ji mám. Nevím co bych si bez ní počal. Ušklíbl jsem se a vstal ze svého křesla. Něco neutrálního jsem si zabrblal pod nos a zmizel jsem za zavírajícími se dveřmi. Karin zůstala nejspíš chvíli na místě a asi poté odešla do svého pokoje potěšena mou reakcí. "Kabuto! Zabouchal jsem mu na dveře. Ozvalo se něco jako "Dále" tak jsem vešel. Kabuto seděl na zemi a meditoval. Bylo mi to jasné. Karin si vymýšlí, ale někdy má pravdu. Kabuto chtěl být lepší než Sakura, čehož mohl dosáhnout tvrdou prací, kterou na sebe v posledních dnech navalil tolik, že se nestačím divit, jak moc trénuje a ještě stíhá plnit sebemenší a sebe těžší a sebe lehčí mise. Ušklíbl jsem se. "Potřebujete něco, mistře?" zeptal se mě. "Jen jsem se přišel podívat, jak jsi pokročil." Zarazil se. Zřejmě nepočítal s tím, že bych za ním šel a kontroloval ho. Jeho svobodná vůle byla to, že trénoval v můj prospěch. Je vidět, že si mě váží. "Mistře?" zeptal se mě po pěti minutách ticha. "Ano?" zeptal jsem se a rozhlížel se po jeho pokoji. "Chci se vás zeptat, jestli můžu zabít Sasukeho a Sakuru já osobně." Zeptal se s vážným výrazem ve tváři, ale oči neotevřel. Udiveně jsem se na něj podíval. "Proč bys nemohl?" zašklebil jsem se. "Ale až přijde vhodná doba." Dodal jsem a on jen kývnul na souhlas, že rozumí. Poté jsem vstal. Došel jsem ke dveřím. "Děkuji, Mistře." Zašeptal a ušklíbl se u toho tak tajemně, že mi málem naskočila husí kůže. Ušklíbl jsem se podstatně hůř a něco jsem zabručel a zavřel jsem za sebou dveře od jeho pokoje. Prošel jsem několik temných chodeb a dorazil do svého pokoje. Svezl jsem se na postel a přemýšlel o tom jak se Sasuke bojí. Nebylo nic lákavějšího vidět ho, jak se bojí o své dítě a Sakuru, ale to až za několik let. Musím mu dát prostor, aby měl možnost.
Raději jsme pokračovali v cestě dál. Nic jiného se nedalo. Ta bezmocnost! Stále jsme byli ostražití a nenápadně se prodírali lesem a dalšími nástrahami. Všichni byli jako na trní. Očekávali jsme každou chvíli, že přijde nějaká zrada či útok. Do půl hodiny cesty lesem se nic nestalo. Tedy ne takového, aby nám to nahnalo strach. Stále jsem někoho cítil za námi, ale dokud neútočil, tak jsme v pohodě, hlavně nesmíme bojovat, protože by odhalil naše techniky. Rozhodli jsme se neutábořit. Místo srazu je už blízko. Až k němu dorazíme, musím upozornit senseie, že se něco děje. Není to třeba nějaká ANBU zkouška? Ušklíbl jsem se. To těžko, když je cítit temnota. Dýchá mi přímo na záda. Kdo to je? Itachi… blesklo mi hlavou a takovým způsobem jsem sebou cuknul, až jsem se toho sám lekl. Namáčknul jsem se na strom. zrychlil se mi dech i tlukot srdce mi přišel hlasitý. V potících rukou jsem svíral katanu a kunai, připraven kdykoliv zaútočit. Sharinganem jsem hlídal své okolí, ale bylo mi to k ničemu. Cosi mi říkalo ať uteču, ale nemohl jsem se ani hnout. Jako bych přimrzl k tomu stromu. Rozklepal jsem se. Vzpomínky mi létaly hlavou a nemohl jsem se jich zbavit. Vražda našeho klanu, poté boj s ním a teď? Teď mi jde znovu o krk jen díky jemu. Nenávidím ho! Ničí mi život. Moje rudé oči mi létali z jednoho koutu lesa na druhý.
"Itachi!" uslyšel jsem jak na mě volá Konan. S povzdechem jsem vstal z lavičky na které jsem seděl venku před sídlem a vyrazil dovnitř. Šourem jsem došel do kuchyně, kde se nacházela. "Co pak potřebuješ, Konan?" zeptal jsem se jí a pátral jsem pohledem po kuchyni. "Nic, jen že s tebou chce mluvit Pain." Usmála se na mě a já vytřeštil oči a pootevřela se mi ústa v údivu. "P-Proč?" zeptal jsem se, to bylo jediné na co jsem se zmohl. "Nevím, Itachi." Usmála se na mě a já jí poděkoval a šel jsem do jeho kanceláře. "Ano Paine? Chtěl jsi se mnou mluvit…" vešel jsem po zaklepání do kanceláře. Kývnul. Zavřel jsem tedy za sebou dveře a mířil jsem si to k židli naproti jemu. Dělil nás stůl a oba dva jsme se propalovali zvídavými pohledy. "Děje se něco, Itachi?" zeptal se po úmorných pěti minutách rentgenování. Zakroutil jsem hlavou v nesouhlasu. "Dobrá…" odvětil mi. "Co se bojíš?" ušklíbl se na mě. "Nebojím." Ucedil jsem na oko naštvaně. Zasmál se. "Víš, itachi, mám pro tebe speciální misi." Zašeptal. Kývnul jsem, aby pokračoval. "Musíš najít informace ohledně Orochimara. Mám takové tušení, že není mrtvý, tedy možná je, ale něco se chystá a já netuším co. Možná Kabuto, nebo někdo z Hebi by mohl dělat neplechu, tak prosím tě, jdi a podej mi hlášení, abych učinil určitá opatření naší organizace…" tímto skončil a dostal jsem pokyn abych odešel a vyrazil na misi.