Tak vážení, tady je osmý dílek... Doufám, že se bude líbit...
Pod tíhou minulosti 8
Už uběhl týden od mých narozenin. Vše je príma. Holky se se mnou kamarádí a už jsme si i vyrazily na párty. Byla sranda, horší byly obavy vrátit se domů, kde jsme tušily pohromu, která zůstala po pánské jízdě, kterou jsme musely uklízet, protože podle odhadu, toho nebyli schopní týden, jak se opili, odhad byl správný. Nic nepřekvapujícího. Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Sasuke se na mě podíval. Dal mi pramen vlasů za ucho a usmál se. "Co pak?" zazubila jsem se na něj. "Nic." Ušklíbl se a já také. Ze šklebu se mi objevil nepatrný úsměv. Dojedla jsem svou porci snídaně a vyrážela jsem za Gaarou kvůli misi, na kterou mě chce poslat. Sasuke se dal k ANBU a ti dnes také odchází na dvoutýdenní misi, která se týká zločinnosti v Mlžné. Víc podrobností mi říct nemohl. Já ovšem také ne, protože se víc dozvím dnes od Gaary, za kterým teď mířím. V ulicích je po málu lidí, spíše děti, protože jdou do školy. Někteří se tváří nadšeně a jiní o něco méně. Po tváři se mi rozlil přímo vzpomínkový úsměv na Akademii, jak moc se mi stýská, vrátila bych se ihned, nebo ANBU Akademii. Spousta lidí mi chybí. Obzvláště Naruto. Je těžké být bez nejlepšího přítele, i když mám svou vysněnou lásku po boku. Přátelství je to nejdůležitější, co kdy člověk může poznat.
Sakura šla za Gaarou, kvůli své misi, já už bych měl pomalu také jít. Umyl jsem nádobí, které zbylo od snídaně, a šel si zabalit věci, které potřebuju na splnění mise. Dva týdny, to je dost málo na vyřešení zločinnosti v Mlžné. Těžko říct… Jde nás taková spousta lidí, podle toho co jsem pochopil, jde asi třicet lidí. Tak krátký čas by nám mohl stačit. Zamkl jsem dveře od našeho bytu. Na malý moment jsem strnul. Ucítil jsem cosi mě nepříjemného, po chvilince to zmizelo. Těžko říct, co to bylo. Vyrazil jsem tedy k branám Písečné, kde jsme se měli sejít. Vyrazil jsem o něco dříve, abych nepřišel pozdě, raději tu budu o několik minut předem, než aby mě sensei káral za nedochvilnost, jako malého školáka. Nad touto představou a myšlenkou jsem se uculil. Nebyla tak špatná, ve škole jsem vždy měl vše a vždy jsem vynikal nad ostatní, až na Sakuru, ta uměla teorii, ta je také důležitá v boji. Tak i přesnost a styl vlastního boje je důležitý. Cesta mi uběhla celkem rychle, když jsem přemýšlel nad takovými blbostmi. Koutky rtů se mi zvedly do výšky.
Když jsem dorazila ke kanceláři Kazekageho, vpustili mě okamžitě dál. Věci, které mám sebou, jsem odložila vedle židle v kanceláři, kam mě hned zavedli. Posadila jsem se a pozorně a pečlivě jsem poslouchala Gaaru, co mi říká. "Sakuro, půjdeš do vzdálené země Nebe." Kývla jsem, pokračoval. "Tam zajdeš za Mashuem, který ti řekne vše, co ti teď řeknu." Strčil mi do ruky fotku. Byl na ní hnědovlasý až blonďatý muž, kterému jsem odhadovala tak čtyřicet let. Projelo mnou vzrušení z této mise, nečíhalo z ní nic dobrého, ale nebezpečí mám nejradši. "Chci vědět, co se dělo, když tam byli Akatsuki. Těžko říct, jestli se v okolí ještě zdržují, tak buď opatrná." Upozornil mě, kývla jsem. "Poté chci vědět, co hledali, pokud to ví. Člověk nikdy nemůže říct, co až vědí, že? Vědět můžou, ale jestli to řeknou, takže buď ostražitá, je tu i ta možnost, že jim Akatsuki vyhrožovali, takže se snaž neupoutat k sobě pozornost." Znovu jsem kývla. "Vše co ti řekne, si zapiš a prohlédni okolí, zůstaň tam, jak dlouho bude potřeba. Můžeš jít." Pokynul mi a já vstala, vzala jsem si věci a zmizela se slovem "Hai." v kouři. Nezbylo po mě ani památky, když se rozplynuly mraky, které se během několika vteřin po mém zmizení vypařily jako pára nad hrncem.
Když dorazil tým, tak jsme bez jakých koly zdržování vyrazili na cestu. Čekala nás dlouhá cesta. Přes zemi Větru, přes zemi Ohně až do země Vln. Taková cesta nás čekala. To je asi tři dny cesty. Musíme však být ostražití, nebezpečí číhá na každém kroku. Pod mou maskou mi svítil sharingan. Byl jsem ostražitý jako nikdy. Svaly jsem měl napjaté, co to nejvíc šlo. Uši byly v pozoru, chakrové smysly také. Neváhal bych ani vteřinu, kdyby šlo do nebezpečí. Rozdělili jsme se na čtyři skupiny, jednu vedu já, jako nejlepší z celé skupiny. Ostatní za mnou dávali také obrovský pozor. Určitě něco podivného cítili také. Těžko říct, že ne, když jsem z každého z nich cítil napětí.
"Kabuto! Jsi machr!" zasmál se pán. Jen jsem se ušklíbl. "Nahnal jsi jim pořádný strach. Jsou tak naivní." Jeho smích mi začínal vadit. Tak co taky čekám od takového slizouna jako Orochimaru, co? Hm. Těžko říct. Ramena se mi zatřásla pod zadržovaným smíchem. Když mi dal volno, odešel jsem. Šel jsem trénovat mé lékařské umění, abych předčil Sakuru. Bude to dost těžké, jelikož je nejlepší ninja-medic. Nedokážu určit, jestli ji porazím, ale když porazím Itachiho, který má sharingan, tak i ji musím. Sasuke je slaboch, proti tomu stačí Toshiro. Vyprskl jsem smíchy nad tou představou, že Sasuke leží na zemi jako poražený. "Ehm… Mistře Kabuto?" někdo si odkašlal a mě tím vyrušil z přemýšlení. "Hai?" Zasyčel jsem a otočil se za tím hlasem. Stál tam