Juchů další dílek
Pod tíhou minulosti 7
Místností se rozlehl můj smích. Radoval jsem se pouze z jejich štěstí, které brzy skončí. Zakuckal jsem se smíchem. Uslyšel jsem kroky, které se rozléhaly po dlážděné chodbě mého sídla a následné zaťukání na dveře. "Pojď dál, Kabuto." Zasyčel jsem bezděčně. Dveře se otevřely a v nich stál Kabuto, kdo také jiný, než můj věrný poskok. "Mistře." Poklonil se mi, jak milé. Ušklíbl jsem se. "Kabuto, půjdeš a budeš je sledovat a při jakém koly náznaku, že by byli blíž k Itachimu, Itachiho zabiješ." Kývnul. "Tak, teď už jdi plnit rozkazy." Ramena se mi třásla pod potlačovaným smíchem. "Budeš pykat, Sasuke…" smál jsem se na celý dům.
Můj pán mi přikázal, abych šel na ně dohlížet… To je tedy úkol. Odfrkl jsem si. Jeho smích se rozlehl nehorázně po celém sídle. Našel jsem cestu ze spletitých a temných chodeb ze sídla a vyrazil je najít do Písečné vesnice, kde se nachází. Ani netuší, že jsem je tam přímo navedl. Můj škodolibý úšklebek mě šokoval. Cesta mi trvala do pozdního večera. Ulicemi se vznášel písek a já se plížil, jak nejopatrněji jsem dokázal. Našel jsem dům se znakem Uchiha. Zrovna z něj vycházela Sakura. Je moc krásná. Otočila se zpět ke dveřím. Stál tam Sasuke. Něco mu říkala, nevím co. Vesele jí odpovídal a poté ji políbil, něčemu se smáli a pak šel zpět dovnitř. Zkřivila se mi ústa, jak jsem viděl jejich polibek. Odfrknul jsem si. Protočil jsem své černé oči a vydal se za Sakurou. Svůj klon jsem nechal, aby hlídal Sasukeho, který jak se zdá, zatím nikam nechtěl jít. Nesmí mě odhalit, jinak to se mnou skončí moc, ale moc zle. Její cesta netrvala dlouho. Šla na nějaké zkoušky z jutsu. Ušklíbl jsem se nad tím. Nepozorovaně jsem pronikl dovnitř. Musel jsem přeci vidět, jak bojuje, chce přeci zabít Itachiho, ale když se k němu přiblíží… Musím ho zabít… Nemyslel tím, že ho bude chtít zabít on sám? Sakra! Zaklel jsem si pro sebe. Pán by mi neodpustil, kdybych ho zabil. To je jasné. A já se tak těšil, že si budu moct pohrát. To je teď jedno, musím hlídat Sakuru. Sledoval jsem její boj s jedním ze soupeřů, které ji vybral sám Mizukage. Představa, že by byla lepší, než když Itachi vyvraždil vesnici, byla směšná, ale i reálná. Naštěstí o moc lepší nebyla. Rychlejší a hbitější ano, ale ne mazaná. S potěšeným šklebem jsem neslyšně zmizel v páře. Šel jsem pozorovat Sasukeho. Něco musel chystat a to mě dopalovalo každou vteřinou, kdy jsem nevěděl, co se bude dít. Zuřil jsem a ani jsem neměl pořádně důvod. Jak dětinské. Byl stále zalezlí doma a něco psal do svitků. Ubožáček, ani by si to určitě nepamatoval. Do tmy se Sakura vracela pěkně vyřízená domů. V její neúčasti v domě se toho dost změnilo. Stejně jsem to nechápal. Přibylo tam několik lidí, které bych ani nečekal. Gaara, Temari, Kankuro, Maya a Takeshi a také Seiko. Hm, co by se mohlo dít? Nemohl jsem to pochopit. Strašně mě to štvalo a dovádělo k šílenství z nevědomosti, toho co se mohlo i nemohlo stát. Když tedy dorazila Sakura domů, tak se rozsvítily světla a všichni se na ni nahrnuli s dárky. Že by měla narozeniny? Nejspíš… Orochimaru nebude rád, že na jeho plán zatím nebylo možno přistoupit.
Itachi soustřeď se! Okřikl jsem se v duchu a snažil se zasáhnout pohybující terč. Nepovedlo se. Vždy se mi to dařilo, mohlo by to být tím, že se má něco dít a já nevím co? Zatraceně. Z úst mi unikl povzdech, čímž jsem si vysloužil tři tázavé pohledy. Deidarův, Sasoriho a Tobiho. Ušklíbl jsem se. Znovu se vrátili ke své činnosti, když zjistili, že mi nic není. Posadil jsem se pod strom a přemýšlel o tom, co asi dělají. Nechtěl jsem pomyslet na to, že by se jim mohlo cokoli a kdykoli stát. Byla to jako noční můra, která se mi zdála za bílého dne. Zavrtěl jsem hlavou, abych tyto myšlenky vypudil, ale marně a čím víc jsem kroutil hlavou, mi bylo špatně a myšlenky se ještě víc motaly okolo všeho, co se dělo kolem mě. Zmizel jsem k sobě do pokoje. Vše to na mě padlo a mnohem více než kdy jindy. Ležel jsem v posteli a četl si Sasukeho oblíbenou knížku z dětství. Bavila i mě. Mamka mi ji vždy četla a já ji poté četl Sasukemu. Můj malý bráška vyrostl v muže, který chce mít rodinu a hlavně děti. Nikdy bych jim nebyl schopen ublížit, což on neví. Kdyby mi Pain přikázal, cokoli jim udělat, nechal bych se zabít, ale napřed bych je dostal do bezpečí. "Tak a dost!" okřikl jsem se už nahlas. Trhnul jsem sebou, protože se to odráželo od zdí a ozývalo se to po celém sídle. Naštěstí všichni byli na tréninku, který je jednou do týdne. Ta minulost je tak ubíjející.
Když Itachi zmizel z tréninku, dostal jsem strach, že se půjde zabalit a půjde někam pryč, kde bude moc ochránit Sasukeho a jeho malou Sakuru. Ovšem, že by to udělal, rozhodl jsem se, že budeme hlídat ve dne i v noci a proto tu není Zetsu, který je právě na této misi a hlídá Sasukeho se Sakurou, aby se jim nic nestalo. Naštěstí jim zatím nic nehrozí. Podle posledních informací se zlepšili v boji a hlavně Sasuke. Sakura je prý rychlejší a hbitější, než bývala, ale to nestačí. Nedovolím, aby se jim něco stalo už kvůli Itachimu, který by to nesl dost těžce. Pustil jsem se znovu do tréninku, který byl do pozdního večera. Šel jsem se osprchovat a na večeři, kterou vařila Konan. Ostatní už seděli a povídali si, než jim Konan nandá jídlo. usadil jsem se na své obvyklé místo a přejel všechny účastníky pohledem. Zastavil jsem se na místě, kde sedává Itachi. Nebyl tu. Těžko říct, kde může být. Není tak praštěný, že by snad odešel? Ne, to ne. V první chvíli, když mi řekl, že jsou v chatce, okolo které se potulují nebezpeční ninjové, jsem na něj vyjel jako na malého kluka. Naštvalo mě to. Nebyl schopen je zavést na jinačí místo. Teď jsou v Písečné a tak můžu doufat, že se jim nic nestane, jsou důležití, jako naši členové Akatsuki. Vydechl jsem a podíval jsem se na svou Konan, která už nesla večeři na stůl. S chutí jsem se do toho pustil, nebyl jsem jediný, i ostatní se rádi najedli po náročném dni. Itachi se nesmí dozvědět, že je chci přivést sem k nám a už vůbec ne, že jim je v patách Orochimaru. To by vyšiloval jako malé dítě. "Paine, co se děje?" zeptala se Konan, která seděla vedle mého místa. Zakroutil jsem hlavou, jakože nic a nechal jsem ji, aby se najedla. Raději jsem přestal přemýšlet nad tím vším, nebo mi z toho za chvíli přeskočí v hlavě. Po večeři jsem se odporoučel do své pracovny a udělal nějaké papíry ohledně misí.