close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog přestěhován na: www.bella-bellinka.blog.cz !!

Budu postupně stěhovat povídky

Blog nechám, ale nebudu přidávat povídky

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pod tíhou minulosti 6

20. května 2011 v 22:29 | Bella |  Pod tíhou minulosti
Mno tak je tu pokračování...


Pod tíhou minulosti 6
Plně jsme si odpočali. Zabalili jsme si věci, které potřebujeme na cestu a šli jsme do Písečné. Cesta trvala tři dny. Sasuke je obdivuhodný, mě by nenapadlo, abych šla do Písečné vesnice. Nenadála jsem se a byli jsme před branami vesnice, která vypadala jako poklidná. Když jsme vešli dovnitř, byla plná pospíchajících lidí. Děti pobíhaly všude okolo a rodiče je starostlivě napomínali. Starší lidé odpočívali u svých domů. Cesty byly prašné a kancelář Mizukageho jsme našli brzy. Jediný největší dům ve vesnici. Stáli jsme před budovou a podívali jsme se úplně nahoru. Poté se naše pohledy střetly. Usmívali jsme se. Lidé si nevšimli vetřelců, jako jsme my dva.

Když se naše pohledy střetly, usmál jsem se. Nenapadlo by mě, že bude možné proklouznout tak snadno do vesnice. Zaklepal jsem na dveře. Otevřeli se a v nich stála stráž ANBU, Ohlásil jsem: "Haruno Sakura a Uchiha Sasuke si přejí mluvit s panem Mizukagem, je to důležité." ANBU jen kývnul a zmizel pryč. Nechal nás stát před bránou. Deset minut jsme čekali. Najednou se otevřeli dveře a my mohli vstoupit. ANBU nám oznámil: "Můžete za panem Mizukagem, očekává vás." při tom nás propaloval pohledem. Koutkem oka jsem uviděl, jak se Sakura ošila. Chytil jsem ji za ruku a šli jsme raději dál. Došli jsme před kancelář mizukageho a zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se "Dále" a tak jsem stiskl kliku. Dveře se s mírným vrzáním otevřeli a Gaarův pohled padnul na nás. "Co potřebujete…" jeho zelené oči nás přejížděly zvědavým pohledem. "Chceme požádat, abychom zde mohli žít." vypravil jsem ze sebe vykuleně. Sakura se mírně za mě skovala a lítala pohledem na něj a na mě.

Proč to na něj tak vybalil? Vykuleně jsem se za něj schovala. Je to od něj tak nefér. Teď nás požene odsud pryč. "Dobrá…" uslyšela jsem od Gaary. Oba dva jsme vykulili oči. Pohlédli jsme jeden na druhého a nestačili se divit. "Co?" vydechli jsme oba dva najednou. "Můžete jít do svého bytu." natáhl k nám ruku a podával nám klíče. Sasuke je vzal a poděkoval. Já jsem také kuňkla díky a šli jsme ruku v ruce do nového domu. Jak my bude chybět Konoha. Lepší než být na ulici a strachovat se dennodenně o svůj život. Usmívala jsem se a Sasuke byl taky šťastný. "Myslíš, že o nás věděl?" zašeptala jsem, když jsem procházela předsíní do obývacího pokoje, který byl luxusně vybavený a prostorný. Zůstala jsem stát na místě a to co jsem chtěla říct, mi zmrzlo na rtech. "Nejspíš ano… Pr…" také mu vše zmrzlo na rtech a udiveně hleděl na tu krásu, jako já. "Ou bože…" vydechla jsem, když jsem se vzpamatovala. "Tak nějak…" vydechl konečně také. Rozhlíželi jsme se, a když se naše pohledy střetly, usmáli jsme se na sebe. Poté jsme probloudili celý dům a než jsme se stačili vzpamatovat, že máme nový domov, tak byla noc a my spali v nové posteli.

Ráno jsem se probudil a Sakura ještě spala. Využil jsem toho a šel jsem do kuchyně a nachystal snídani. Hlavou se mi točilo tolik myšlenek, že jsem myslel, že jsem se už zbláznil. Přicházely další a další. Příval myšlenek my absolutně zatemnil mozek, že jsem si nevšiml, co dělám. Místo rohlíku jsem mazal prkýnko. Nad svou nepozorností jsem se zasmál. Poté jsem už namazal rohlíky a připravil čaj. Sakura dorazila dolů, když jsem zrovinka začal jíst. Měl bych jít za Gaarou a vše mu říct a zařídit další věci, které jsou potřeba pro naše bydlení v Písečné. "Dobré ráno." Pozdravila mě a usadila se u stolu. "Vypadá to nádherně. Arigato." Zašeptala a začala snídat. "Anata o kangei shite iru Sakuro." když jsem dojídal, tak jsem zpozoroval, že jen kývla a jedla mlčky dál. Poté jsem vstal a chtěl jsem jít nahoru. "Sasuke, kam jdeš?" zamumlala a tázavě se za mnou otočila. "Jdu za Gaarou…" zašeptal jsem a usmál jsem se na ni. "Počkáš na mě? Prosím." Zamumlala a já jen řekl, že ano a šel jsem se nachystat. Zanedlouho přišla také nahoru a šli jsme spolu za Gaarou.

Když jsme dorazili ke kanceláři Gaary, tak jsem zkoprněla, jako by mi něco říkalo, že je to zbytečné tam chodit. Sasuke se na mě tázavě podíval. Já jen šla dál, i když mě ten pocit nedával spát. Většinou mluvil Sasuke, takže problém nebyl. Akorát jsme oba dva tupě zírali, že nás celý dva roky nechal špehovat. Já na něj zírala jako malé dítě. Sasuke se poté dal do příšerného smíchu, který se rozléhal po celé budově, ne-li po celé vesnici. Usmála jsem se a přijala jsem čelenku, kterou nám Gaara podával. Sasuke ji také přijal. Já si ji uvázala na rameno. Na sobě mám modré tričko s krátkým rukávem a od loktů mám bílé rukávky se znakem Haruno a Uchiha. Také mám černé kraťásky. Sasuke má bílou košili, jako vždy a modré rukávky se znakem Uchiha klanu a černé tříčtvrťáky. Mohli jsme odejít. Sasuke si čelenku uvázal také na rameno. Svou čelenku se znakem Listové má na čele… Znak je přeškrtnutý, jak tenkrát bojoval s Narutem.

Sakura byla překvapivě veselá. Byl jsem rád, že šla se mnou. Bylo by to bez ní moc těžké. Snažil jsem se, aby byla co nejšťastnější člověk na světě. Dařilo se mi to. Bohužel bez přátel. Černé oči mi padly na oblohu, na které plul jen jeden nebo dva mráčky. Po prašné ulici pobíhalo plno dětiček. Dívali se na nás a nechápali, kdo jsme. Ani rodiče nevěděli. Bylo mi to v celku jedno. Nenapadlo by mě, že se někdy dostanu ke společnému bydlení se svou největší láskou od Akademie. Celé ty roky se mi strašně stýskalo a nemohl jsem s tím nic udělat. Musel jsem jí dávat najevo, že o ni nemám zájem, i když to byl pravý opak. Mé city se k ní prohloubily, když mi toho večera, když jsem odcházel, řekla, že mě miluje. Byl jsem šťastný. Věděl jsem, že mě miluje, ale potěšilo mě to, když to vyslovila. Prohlížel jsem si domy a další věci v naší nové vesnici. Cestou jsme dorazili až k nám domů. Temari ani Kankura jsme nepotkaly, což mi přijde divné, třeba jsou na misi, kterou jim zadal Gaara. Zabydlovali jsme se. Únavné, ale nic jiného se dělat nedalo. Poté jsme šli ven na zahradu. Plno květin, které kvetly. Stromy, které též rozkvétaly. Nic nádhernějšího jsem neviděl.

Když jsem viděla zahradu, myslela jsem, že se mi to jen zdá. Málem se mi zastavilo i srdce. Nečekala jsem, že to bude tak ohromující. Usadili jsme se se Sasukem pod třešní. Nádherně voněla. Zasnila jsem se a vybavila se mi naše zahrada, kde jsme měli také plno stromů a především třešně. Konec konců já se jmenuji po květech - Sakura. Rodičům se to jméno líbilo a prý, když jsem byla miminko, tak jsem měla tvářičky růžovoučké jako kvítky třešní. Proto mě pojmenovali - Sakura. Sasuke mi dost pomohl, i když si to neuvědomuje. Před několika dny jsem málem udělala obrovskou chybu. Štěstí, že si mě vzal k sobě a nenechal umřít, jak jsem původně chtěla. Chtěla jsem za Narutem a ostatními. Na druhou stranu tu byla pomsta, kterou jsem před smrtí chtěla splnit. Teď ji chci také splnit, ale raději chci být se Sasukem. Co když ho však zabije, jako zabil ostatní?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama