close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog přestěhován na: www.bella-bellinka.blog.cz !!

Budu postupně stěhovat povídky

Blog nechám, ale nebudu přidávat povídky

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pod tíhou minulosti 4

9. května 2011 v 11:16 | Bella |  Pod tíhou minulosti
další dílek je tu...


Pod tíhou minulosti 4
Odpovědí se mi dostalo, že se mě ptala, co budeme dělat, než se úplně uzdravíme a budeme moci trénovat. Odpověděl jsem ji, že budeme odpočívat. Usmívala se. Poté jsme šli zpět do chatky. Tam jsme se uvelebili a povídali si. Raději jsme se schovávali, protože kdo koly nás mohl napadnout a my nemáme takovou sílu, abychom se jim ubránili. Po nějaké době jsem cítil, jak spokojeně oddychuje. "Sakuro?" zašeptal jsem. Nic. Moje malá beruška usnula. Opřel jsem o zeď. Zamyslel jsem se. Dlouho jsem přemýšlel a poté se už blížilo pozdní odpoledne a už jsem spal…

Probudila jsem se v jeho náruči. Opatrně jsem se mu vymanila, abych se podívala, jestli spí nebo ne. Spal. Byl tak sladký. Neodolala jsem a jemně jsem mu dala polibek na rty, neprobudil se. Neposedné pramínky vlasů jsem mu dala z očí. Jeho černé řasy se leskly od sluníčka, které pronikalo oknem do místnosti. Usmála jsem se. Přešla jsem k oknu a zahleděla se do korun stromů, odkud pronikaly zářivé sluneční paprsky. Nebe bylo modré a ani mráček na něm nebyl. Rozhodla jsem se, že bych měla najít něco k jídlu. Vyšla jsem z chatky. Poklekla jsem a udělala několik pečetí. Objevil se klon. Vešel zpět dovnitř. Jako případnou ochranu Sasukeho. Dorazila jsem na mýtinku, kde se páslo několik srnek. Chakru ještě nemám načerpanou, ale i to málo stačí, na to abych zabila zvíře. Musím, jestli chci, abychom žili, lesním ovocem živi věčně být nemůžeme. Usmála jsem se nad svou myšlenkou. Nachystala jsem si pět kunaiů. Můj škodolibý úsměv mě zaskočil. Nenápadně jsem vrhla kunai po jedné ze srn. Schytala ho někam mezi žebra a břicho. Začala splašeně utíkat. Vydala jsem se za ní. I když nejsem ještě v kondici, stačila jsem ji. Vymrštila jsem po ní další kunai. Zabodl se jí do žeber. Srnka se svalila na zem a já za ní vyběhla ze křoví, kde jsem se schovala. Ještě se na mě podívala. Zželelo se mi jí. "Ach jo… Co s tebou holka??" zašeptala jsem tiše. Začala jsem ji léčit zranění, které jsem jí způsobila. Byla tak roztomilá. Neměla jsem slov. Vydala jsem se zpět do chatky. Stmívalo se a nic jsem neulovila.

Už se stmívá, kde může být? Pomyslel jsem si v tu chvíli, když jsem se díval z okna chatrče. Bylo ticho a les zahalovala tma. Najednou mě ze zamyšlení vytrhly kroky. Vyběhl jsem z chatky a ostražitě jsem hleděl směrem, odkud přicházely. Můj sharingan mi prozradil, že je to Sakura. Ulevilo se mi. Počkal jsem až dorazí ke mně. "Ahoj zlato, kde pak jsi byla?" usmál jsem se a přitáhnul jsem si ji k sobě. Vypoulila na mě oči a mě to donutilo usmát se. "Mmm, ulovit něco k večeři… ale nedopadlo to…" sklopila svůj pohled k zemi. Zvedl jsem jí pouhým prstem za bradu. Podíval jsem se jí do očí. "Nevadí… Já hlad nemám a navíc, myslím si, že tu něco mám v batohu, ale nevím, jestli to bude ještě k jídlu. Nic moc velkého nečekej zlato…" jemně jsem ji políbil a poté jsem se odtáhl a šli jsme ruku v ruce do chatky. "Aha, tak to potom jo…" zašeptala a šla za mnou. Zastavil jsem se až u batohu. Sehnul jsem se a začal se v něm hrabat. Vyházel jsem několik věcí a konečně jsem našel, to co jsem hledal. "Tak tady to je…" zamumlal jsem si pro sebe. Sakura na mě upřela svůj tázavý pohled. Otočil jsem se a držel jsem v ruce chléb, který jsem tam měl už víc jak tři dny. Nechápal jsem, proč jsem ho nesnědl, nebo už dávno nevyhodil.

Pohlédla jsem na jeho ruce, které svíraly v papírovém sáčku cosi k jídlu. Zvedla jsem svůj pohled znovu k jeho očím. Napřáhl ruku a dal mi ho do ruky se slovy: "Snad to bude k jídlu… Je tři dny starý, tak snad nevadí…" usmál se a podrbal se omluvně na hlavě. Usmála jsem se a rozdělala pytlík. Vykoukly na mě celkem k světu tři krajíce chleba. Zahleděla jsem se znovu na Sasukeho. "Ty jíst nebudeš??" zašeptala jsem a stále jsem na něj upírala svůj zvídavý pohled. Usmál se a zakroutil hlavou. Usadil se u zíťky a já si šla sednout k němu. Vytáhla jsem krajíc a udělala jsem z něj polovinu krajíce. Jednu polovinu jsem si nechala a druhou jsem vrátila do pytlíku. Uvelebila jsem se mu v náručí a začala jsem jíst chléb. Kousek jsem utrhla a dala jsem mu ho ke rtům. Cuknul sebou, ale nevadilo mi to. "Já nechci…" zašeptal a černými oči mi hleděl přímo do mých zelených. "Sasí, no tak, prosím tě, alespoň kousek…" můj pohled zesmutněl, když jsem viděla jeho divný pohled.

Sakra, ona mě snad donutí jíst. Nemám hlad… "Sakuro…" zašeptal jsem, když jsem uviděl její smutný pohled. Vzal jsem jsi tedy ten kousek a snědl ho. Byla spokojená. Uvelebila se a jedla dál svůj kus chleba. Pozoroval jsem ji s radostí a obdivem. Vychutnávala si kousek po kousku. Usmívala se a já také. Byl jsem rád, že ji můžu držet ve své náruči a neutíká mi. Při pomyšlení na Itachiho jsem se zarazil… Můžu ji mít? Pokládal jsem si jedinou otázku. Mrazilo mě v zádech, když jsem si vybavil, jak dopadla Konoha. Oklepal jsem se. Udiveně na mě pohlédla. Já se jen usmál: "Neboj se, nic se neděje… Jen… jen mi ej chladno…" zašeptal jsem jako výmluvu. Jen přikývla a hrábla po spacím pytli. Vyvalil jsem na ni oči. Přikryla nás. Dojídala poslední kousek své večeře. Usmíval jsem se. Zachumlal jsme se pod spací pytel a jí jsem si přivinul víc k sobě. Byla tak rozpačitá, červenala se a těkala očima. Moc se mi to líbilo.

Sakra, on si mě přitulil k sobě… Jak mám zastavit červeň, která se mi hrne do tváří? Netuším… Mé rozpačitosti si určitě všimnul. No co nadělám… Přitulila jsem se k němu a vnímala jen jeho teplo a vůni. Celá červená jsem zavřela oči a nadechla se. Prohrábnul mi vlasy. Srdce se mi v tu chvíli splašilo, ani nevím proč a jak. Jeho tlouklo pomalu a pravidelně. Něco zašeptal, ale nevnímala jsem ho. Nebyla jsem toho schopná. Zatraceně, že ho stále miluju? Ano a vím to… Miluji ho jako nikoho na světě. Už nemám nikoho, krom něj. On je má radost. On je důvod proč žít dál. Z jeho blízkosti se těším. Když se mnou není, nevím co mám dělat, jestli ho jít hledat, nebo zůstat na místě… Usmála jsem se nad svými podivnými myšlenkami. Zavrtěla jsem se u něj v náručí a tulila jsem se k němu víc. Nechápala jsem proč to dělám, ale v tu chvíli mi to bylo jedno… Najednou mi hlavou blesklo: Itachi… Zatraceně, plete se všude… Povzdechla jsem si. Už jsem reagovala na jeho otázku, co se děje. Odpověděla jsem mu, že nic. Moc spokojený mou odpovědí nebyl. "Dobře," zamumlal a já se spokojeně usmála. "Sasí, no tak… fakt se nic neděje…" zašeptala jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama