close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog přestěhován na: www.bella-bellinka.blog.cz !!

Budu postupně stěhovat povídky

Blog nechám, ale nebudu přidávat povídky

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pod tíhou minulosti 3

30. dubna 2011 v 12:16 | Bella |  Pod tíhou minulosti
Ták, je tu další díleček po dlouhé době.... omlouvám se, ale malinko nestíhám, mám na starosti další povídky...


Pod tíhou minulosti 3
Cože? Sám velký Uchiha Sasuke pláče? Můj udivený pohled se upřel do jeho černých očí. Objala jsem ho. Nešlo to jinak, musela jsem. Stékaly mi také slzy a skoro jsem nic neviděla. Seděli jsme a objímajíce jsme plakali dál. Po nějaké chvíli jsme se odtáhli a on řekl: "Sakuro, miluju tě. Prosím neodmítej mou lásku, já to udělal kvůli tomu, že jsem nechtěl…" dala jsem mu prst na jeho rty, jeho oči se na mě nechápavě dívaly. Donutilo, mě to usmát. Přiblížila jsem se k němu a vtiskla mu polibek na rty. Vyvalil černé oči a nechápal. Málem jsem se začala dusit smíchy. Nenechal na sebe dlouho čekat a začal mi polibek oplácet. Líbali jsme se dokud jsme se nepotřebovali nadechnout.

Ta je roztomilá. Neodmítla mě, jsem rád. Miluju ji víc než kdy jindy. Už se trápila dost a kvůli mně. Nechápu, že jsem tenkrát vůbec odešel. Pohladil jsem ji po tváři a usmíval se jako sluníčko. Její oči zářily jako ty nejkrásnější hvězdičky na noční obloze. Její úsměv byl jako květina, která rozkvétá. Jen jsem si povzdechnul radostí. Upřela na mě ty své hvězdičky a její tázavý pohled se mi upřel do očí. Byl jsem z toho chvíli mimo. Stále se mi před očima mihla minulost… Musela se hodně trápit, nechápal jsem, jak jsem mohl být tak sobecký k někomu koho jsem miloval a stále miluji.

Jeho zamyšlený pohled mi rval srdce, protože jsem cítila, že se trápí. Pohladila jsem ho tázavě po tváři. Pohlédl na mě černými oči a usmál se. Já se také usmála. Poté jsme si povídali o všem možném a nehodlali jsme dlouho přestat. Nechtělo se nám ani jít spát. Ale usnuli jsme, vedle sebe v objetí, taková nádhera, cítit jeho teplo. Když nastal další den, už nám bylo lépe a tak jsme zkusili vstát a jít ven. Šli jsme se alespoň projít, trénink nepřicházel v úvahu několik dní, na nejvýš týdnů. Pozorovali jsme krajinu. Na chvíli jsme se usadili pod stromem, zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků, kteří si z nenadání začali prozpěvovat nádhernou melodii. Sasuke si toho všiml a také se zaposlouchal. Držel mě ve své náruči a já pod jeho omamnou vůní málem usnula. Povzdechla jsem si a snažila se mu vymanit ze sevření, ale marně, nechtěl mě pustit. "Děje se něco? Udělal jsem něco?" vykoktal beznadějně a v hlase mu byl znát strach. Donutilo mě to se usmát. Pokusila jsme se alespoň otočit, abych mu viděla do tváře. Jeho pohled byl stále vyděšený. "Ne," šeptla jsem do ticha, které prolamovalo foukání větru a ptačí zpěv. Uviděla jsem, jak úlevně vydechl a přemýšlel, co se mi asi honí hlavou. Znovu se mi objevil malý úsměv. Mé oči se upíraly na jeho dokonalou a andělskou tvářičku. Usmíval se, což znamenalo, že je šťastný, těšilo mě to. Objal mě a nadechl se mé vůně, objetí jsem opětovala. Začervenala jsem se pod jeho vůní.

Její příjemný úsměv se mi líbil. Je tak kouzelná, když se usmívá. Z nenadání se ode mě odtáhla a zahleděla se mi do očí. Usmívala se a vtiskla mi polibek na rty. Omámeně jsem se opřel o strom. V tu chvíli se semnou zatočil celý svět. Nechápal jsem proč. Objal jsem ji pevně a zářivě jsem se usmíval. Dala mi pusu na nos. Cuknul jsem sebou a zíral jsem jako malý kluk. Začala se smát. Po chvíli jsem se k ní přidal. Když jsme se dosmáli, postavil jsem se a pomohl jí také vstát. Vyrazili jsme zpět k chatce. Podpírali jsme jeden druhého a zahlíželi na sebe, sem tam se na mě podívala, její pohled jsem cítil. Ona určitě ty mé taky, protože sebou ošila, když jsem se na ni podíval a okamžitě se začervenala. Zajímalo by mě, co si v tu chvíli asi myslela.

"Sakra Itachi, jak si to představuješ?" okřikl mě Pain, neochotně jsem se zatvářil a odvrátil jsem pohled. Zadíval jsem se z okna jeho kanceláře. Bratříčku, doufám, že jste oba v pořádku… Z přemýšlení mě vytrhl Painův rozzlobený tón. "Sakra Itachi! Mluvím s tebou! Odpověz mi!" rozzlobeně se na mě zatvářil, ale já to ignoroval, postavil jsem se a namířil jsem si to ke dveřím. U nich jsem se zatvářil, něco jako dejte mi už všichni pokoj a s tímto výrazem jsem za sebou zavřel dveře. Šel jsem temnými chodbami do svého pokoje. Poroučel jsem se do postele. Černé oči jsem upřel na fotku, kde jsem se Sasukem. Byl malý. Usmál jsem se, ale můj úsměv hned zmizel, když jsem si vzpomněl, jak trpěl. Do očí se mi nahrnuly slzy. "Promiň bratříčku…" zašeptal jsem skoro neslyšitelně a odvrátil jsem pohled od obrázku.

Takto jsme doklopýtali k chatce. Usadili jsme se uvnitř a odpočívali, jak nejlépe to šlo. Sasuke vyčerpaně zavřel oči… Byl tak roztomilý… Ale… Co pomsta?? Ptala jsem se sama sebe. Zabiju ho ať se to Sasukemu líbí nebo ne… Miluju ho, ale… Zatřepala jsem hlavou, když jsem si vybavila Itachiho oči. Přestala jsem nad tím přemýšlet, opatrně jsem si lehla do spacáku a usnula. Vzbudila jsem se, když nastal další den… Sasuke v chatce nebyl, měla jsem přichystanou snídani. Lesní ovoce, které byl časně ráno nasbírat. Byl u toho talířku kelímek s vodou. Napila jsem se a najedla se. Poté jsme se rozhodla prozkoumat okolí. Vstala jsem s obtížemi, jak mě ještě bolelo to mé zranění. Z nejhoršího mě vytáhl. Opatrně jsem otevřela dveře. Cítila jsem jeho chakru poblíž, ale netušila jsem kde, mé smysly byly ještě otupeny. Rozhlédla jsem se, ale nikde nic.

Sakra jak mám dokázat pomstu, abych se vůbec… Co to je? Že by vstala a šla se po mě podívat? Ach Sakuro… Povzdechnul jsem si a vydal jsem se za ní. Nehodlám dopustit, aby se ztratila. Dorazil jsem, kde jsem ji cítil. Byla tam. Objevil jsem se vedle ní, lekla se. Usmál jsem se a řekl: "Co se mě bojíš?" pobaveně jsem ji sledoval. Usmála se. "Víš, jaký jsi mi nahnal strach??" vyjela po mně, ale cukaly jí koutky, jak se smála mému vyděšenému pohledu. Zasmál jsem se také. "Nevím, pověz mi, jaký jsi měla strach…" zasmál jsem se a uculil jsem se. Šibalsky se na mě podívala a smála se. Objala mě. "Už mi to prosím nedělej…" pošeptala a usmívala se. Já ji pohladil po vlasech a zasnil jsem se. Mé černé oči padly na okolí okolo, nevnímal jsem ho.
"Promiň Sasuke, nemám čas…"
"Ťukneš mi do čela a řekneš vždy, že nemáš čas…" prostě odešel. Poté jsem šel na snídani. Nesnášel jsem to…
Z myšlenek mě probudil její líbezný hlas. Slyšel jsem, jak něco povídá, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Musel jsem se usmát, když jsem viděl její starostlivý pohled. "Co pak jsi říkala zlato? Promiň, já byl chvíli mimo…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama