close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog přestěhován na: www.bella-bellinka.blog.cz !!

Budu postupně stěhovat povídky

Blog nechám, ale nebudu přidávat povídky

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pod tíhou minulosti 2

17. dubna 2011 v 19:17 | Bella |  Pod tíhou minulosti
Pod tíhou minulosti 2

Začala otevírat oči. Všiml jsem si toho. Zadíval jsem se na ni. "Sakuro, nevstávej…" prosil jsem ji. Vstal jsem a šel jsem k ní. Pohladil jsem ji ve vlasech. Její upřený a nenávistný pohled mě rmoutil každou chvilkou víc a víc. Do očí se jí začínaly dostávat slzy. Můj pohled byl smutnější a smutnější, nechápal jsem to, chtěl jsem jí pomoci, ale ona odmítala. Nenechá si pomoct od někoho, jako jsem já. Ublížil jsem jí. Už mě asi nemiluje. Můj pohled se upřel do jejích smaragdových očí. Její neúprosný pohled… Mučil mě. Díval jsem se na ni prosebně, jenže v jejích očích jsem uviděl, že udělá, co chce ona. Když jinak nedala, pomohl jsem ji posadit. Slzy jí stékaly stále dál a dál. Přidržoval jsem ji. Podal jsem jí talířek s ovocem. Její upřený pohled se mi vkradl do očí. Zelená barva mě ponořila zpět do vzpomínek na tým a na ni, na její otravování, jak jsem to nazval kdysi.

Ovoce? Podivila jsem se. Jeho oči mi cosi hledaly v mých. Já se v pro změnu utápěla v těch jeho. Slzy, které mi stékaly po tváři, mi bránily, abych viděla na jeho andělskou a dokonalou tvář. Palcem mi je setřel, ale to nezabránilo, aby mi už netekly. Naopak mi stékaly ještě víc, než před chvilkou. Jeho výraz byl smutnější a chápavý. Odvrátila jsem od něj pohled. Zadívala jsem se do země a myslela na Itachiho chladné oči. Děsily mě každou chvilkou. Měla jsem je stále před očima. Nechápala jsem to, proč to udělal? Prý si chtěl ověřit své schopnosti, myslím si, že je to lež. Jsou to dva roky, ale stejně na ty slova se nedá zapomenout. Teď boj se Sasukem. Zranění, které mám, není vážné. Jeho pohled se mi zabodával do zad. Cítila jsem každou jeho myšlenku, otázku, vše na co myslel. Je zmatený. Pohled má jiný, než když jsme byli děti. Za to můj pohled je stejný jako on měl před lety. Je to už sedm let, co mě nechal u brány Konohy. Nenáviděl mě tak? Miluje mě vůbec? Zachránil by mi život, kdyby mě nepovažoval za kamarádku? Proč se najednou tak chová? Někdo se ho prosil? Nevím, odpovědi jsou složité. Jedinou odpověď vím, a to, že se ho nikdo neprosil, ale hodí se mi to, alespoň se budu moct pomstít Itachimu. Pomsta, kterou v sobě nosím dva roky, ani jsem se pořádně nenaučila bojovat. Jsem slabá jako před dvěma lety. Povzdechla jsem si.

Její pohled jsem neviděl, ale když si povzdechla, uvědomil jsme si, že jí jsem na obtíž teď já. Bude lepší, když odejdu? Netušil jsem. Hlavou mi kolovalo tolik myšlenek, že jsem nevěděl na, co vůbec myslím. Zkrásněla, smutný výraz jí nesluší, má se smát, ale nesměje se. Chtěl bych vědět proč… "Sakuro," pošeptal jsem do ticha, můj hlas ho okamžitě přehlušil. "pověz mi, co se stalo… Mohl bych ti pomoct." Její oči se zvedly a zadívala se mi hluboko do očí. Její výraz byl neutrální, nemohl jsem z něj nic vyčíst. "Sasuke…" pošeptala v pro změnu ona. Začaly se jí vkrádat do očí slzy hořkosti. "I-Itachi…" když jsem slyšel jeho jméno, zamrazilo mě, můj pohled se zděsil. "Itachi… vyvraždil Konohu…" už slzy neudržela a stékaly jí po bledé tváři. Její oči se leskly pod návalem dalších. Můj pohled jsem upíral před sebe a chvíli nevnímal. Poté, co jsem slyšel, že vyvraždil vesnici, rozzuřil jsem se. Zaklel jsem: "Sakra!" nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat. Chtěl jsem ho jít zabít. Sakura seděla a stékaly jí slzy. Klepala se, nejspíš strachy.

Proč jsem mu to řekla? Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala Itachiho oči z mé mysli. Děsily mě, jen jsem na ně pomyslela. Ještě nemůžu vstát, jinak bych už byla dávno v tahu. Utekla bych, Sasuke mě stejně… udělal to… Kvůli čemu? Z lásky? Jeho pohled, jeho hlas, jeho doteky, když mi pomáhá, změnil se. Zadívala jsem se mu do očí. Moc dobře jsem přes nával slz neviděla. Jeho černé oči se po nějaké chvilince upřely do mých smaragdů. Už jsem nic nechápala. Nešlo to. "Proč to udělal?" jeho hlas byl vystrašený, rozklepal se nad vzpomínkami, které byly podle jeho výrazu děsivé. "Já ho zabiju. Sakuro, přísahám ti, že ho nenechám žít. To ti slibuju." poslední slova skoro šeptal, ale rozuměla jsem mu každé jeho slovo. Byly tak věrohodné, uvěřila jsem mu. Malá naděje, ale slíbila jsem si, že se pomstím za Naruta já sama. "Sasuke… Já se…" nenechal mě to doříct. "Nemluv, pomstím se," řekl a pohladil mě po tváři. Jeho oči se zaleskly, ani jsem nepoznala, jestli smutkem, nebo radostí…

Kdyby, jste věděli… Rozkaz je rozkaz, raději budu za hajzla, jen abyste žili a byli šťastní. Nemohu vám říct pravdu. Sasuke… Bratříčku, kdybych mohl být s tebou, jako když jsme byli malý, co bych za to dal. Budu vás ochraňovat za cenu svého života. Nenechám, aby vám někdo další ublížil. Je to pro vaše dobro. Odpusťte mi. Zmizel jsem z toho místa. Mé oči naposledy padly na chatrč, kde se schovávali ti dva, na kterých mi záleží, obětoval bych pro ně celý svůj život, jen aby byli šťastní. Zmizel jsem v dáli. Ještě se nesmím nechat zabít, musím je ochraňovat…

Co to bylo? Jako kdybych cítil nějaký zvláštní pocit. Někdo tu byl. Vyběhnul jsem ze dveří s kunaiem v ruce a rozhlížel jsem se svým sharinganem. Sotva jsem stál, ale bylo mi to jedno. Uslyšel jsem vystrašený hlas, který se ozval z chatky: "Sasuke, co se děje!" skoro to křičela. Uslyšel jsem pár vzlyků. Vrátil jsem se dovnitř, ale byl jsem ostražitý. "Nic, vše je v pořádku, neboj se, Sakuro…" její jméno jsem šeptal. Přisedl jsem si k ní a pohladil ji po vlasech, byly tak jemné. Miluju na ní všechno. Dlouze jsem se jí zahleděl do očí, byly tak krásné, hvězdičky se jim nevyrovnají. Pohled na ni mi dával důvod žít. Chtěl jsem ji tak objímat, líbat ty její krásné rty, ani jsem nevěděl, proč. Miloval jsem ji už jako kluk. Ale když Itachi vyvraždil klan, tak jsem to nemohl dát najevo. Chtělo se mi plakat. Do očí se mi nahrnuly slzy. Odvrátil jsem od ní pohled, aby neviděla, že pláču. Pravou rukou jsem si otřel slzy. Cítil jsem její tázavý pohled, ale nic jsem neříkal. Nemohl jsem nic dělat. Bylo to jako tenkrát. Její ruka chytila mou. Zvedl jsem k ní můj pohled a díval se na ni. Slzy mi mohla vidět v očích. Dívala se vyděšeně. Její smaragdy se leskly strachem. Objala mě? Ona mě vážně objala. Neváhal jsem a objal jsem ji také. Přitulil jsem si ji k sobě a nadechl se její nádherné vůně. Dlouho jsme takhle byli.

Cože? Sám velký Uchiha Sasuke pláče? Můj udivený pohled se upřel do jeho černých očí. Objala jsem ho…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama