Pod tíhou minulosti
Padaly mi kapky deště do vlasů. Nastavila jsem mu tvář. Studené kapičky mi stékaly po tváři a stékaly mi i slzy. Zastavila jsem se a sáhla jsem si na ránu, kterou mám na levém boku. Sykla jsem bolestí. Vytékala mi z ní spousta krve. Rozešla jsem se dál. Motala jsem se temnou ulicí. Pršelo čím dál tím víc. Mé smaragdové oči padly do prázdné cesty přede mnou. Uviděla jsem jeho. Jen mlhavě. Stál tam on, ten který mi kdysi ublížil. Promáčená jsem zůstala stát na místě. Slzy se hrnuly stále víc z mých očí. Uviděla jsem temnou postavu, svítivé červené oči. Octla jsem se v minulosti? Ano, ocitla. Všude padali mrtvoly lidí a spousta krve okolo mě. Nářek a pláč lidí, kteří ještě žili. Jedinou mě nechal žít. Celá Konoha vymřela. Můj nejlepší přítel zemřel. Nemohla jsem nic dělat. Kde je ten milovaný, když ho potřebuju? "Sasuke…" povzdechla jsem si. "Nenávidím tě Itachi!" sesunula jsem se se slzami na zem a choulila se v klubíčku. Rána od katany, která mnou před několika minutami projela, stále bolela čím dál tím víc. Déšť mě smáčel od hlavy po paty. Ležela jsem bez hnutí a přemýšlela jsem, co asi dělá Sasuke. Uslyšela jsem kroky blížící se ke mně. Nemohla jsem se ani o píď pohnout. Černá kápě, kterou mám na sobě, už byla celá promočená. Klepala jsem se zimou. Kroky u mě ustaly. Mé oči, které se zavíraly, uviděly temnou barvu očí, též i vlasů. Jeho andělská tvářička byla zděšena pohledem na mě. "Sakuro? To jsi byla ty?" spadl na kolena vedle mě a zvedl si mě do náruče. Jeho nádherný hlas jsem už skoro nevnímala. Omdlela jsem, nevím co se dělo poté.
Rozkřičel jsem se na celé kolo, když jsem držel její bezvládné tělo. Mé oči padly do prázdné ulice, kde bylo vše rozbito. S hrůzou v očích jsem na to hleděl. Rozklepal jsem se. Nevěděl jsem, co v ten moment mám udělat. Můj pohled padl na bezvládnou růžovlásku, která byla u mě v náručí. Sebral jsem všechny síly, které mi ještě zbývaly z toho šoku, a s ní v náručí jsem odešel. Stále pršelo, možná, že i dokonce víc, než před tím. Procházel jsem hustým lesem, promáčený a zraněný z bitvy se svou nejmilovanější dívkou v náručí. Našel jsem malou chatrč, která nás ukryla před deštěm. Z posledních sil jsem ji léčil. Mojí kápí jsem ji přikryl. Byla kouzelná, ale příliš smutná. Mé černé oči se zadívaly z okna. Sedl jsem si do temného kouta a sledoval ji. Nedokázal jsem se udržet a po nějaké době jsem usnul. Ve snu se mi vracelo, to co jsem před chvílí viděl. Nedávalo mi to smysl. Nechápal jsem, kdo to mohl udělat. To je i Naruto mrtvý? V tu chvíli jsem otevřel oči a vystrašeně je upíral do stěny, která byla naproti mně. Pomaloučku mi docházelo, že jsem znovu ztratil rodinu, kterou jsem si získal. Bylo slyšet hučení deště, temná obloha dávala najevo svůj smutek, hřměla. Já po chvíli znovu usnul. Kapičky deště mě uspaly svým pravidelným ťukáním na střechu chatrče.
Byla temná noc, když jsem se probudila. Otevřela jsem oči, všude byla tma. Jeho temné oči mě pozorovaly. Myslela jsem, že to byl sen. To nesnesitelné ticho protrhávaly kapky deště. Promluvil: "Odpočívej." Vstal a šel ke mně. "Nemáš žízeň?" opatrně mě posadil a vzal nějaký kelímek s tekutinou a ten mi přiložil ke rtům. Trošinku jsem se napila, ale většina skončila na mém tričku. Jen se usmál: "To nic." Pohladil mě po vlasech a opatrně položil zpět. Překvapil mě jeho milý tón v hlase. Změnil se? Těžká otázka a ještě těžší odpověď. "Sakuro, pověz, kdo to udělal?" v jeho hlase byl znát smutek se zmatek. Jeho temné oči mi říkaly, že mu to vadí. Já jen odvrátila svůj pohled na druhou stranu. Neviděl mi do tváře. Začaly mi stékat slzy. Vše jsem viděla znovu před sebou… Ty jeho zlé oči… Ty mi nahánějí největší hrůzu. Pohled na Konohu, která byla v plamenech, mě znovu děsil. Děsil mě už dva roky. Nenávist, kterou k němu chovám mě posilovala čím dál tím víc. Už jsem pochopila, proč Sasuke odešel za pomstou. Dává větší sílu než přátelství. Jdu sama za sebe a nikdo mě neotravuje. "Řekni mi to, prosím…" jeho nádherný hlas znovu přehlušil ticho. Já si jen vzlykla. Levou rukou jsem si otřela slzy, které my stékaly. Otočila jsem se směrem k němu. Seděl dost daleko ode mě, takže neviděl, že pláču. "Nech to být…" zašeptala jsem do ticha. Rozčílil se na mě: "Ale Sakuro… Nenechám… Chci okamžitě vědět, co se stalo…" poslední slova řekl smutně, jako by ho trápilo, že se trápím já. Také i tím, že je Naruto mrtví. Můj pohled se změnil v nenávistný a smutný. Znovu jsem řekla do ticha: "Prosím, nech to být…" do očí se mi hrnuly slzy. "Sakuro…" pošeptal moje jméno do tiché tmy. Jeho temnější oči byly smutnější a smutnější každým okamžikem víc a víc.
Slzy, které se jí vkradly do očí jí začaly stékat po tváři. Její utrápený a nenávistný pohled mě ubíjel. Jen jsem si povzdechl. Odpověď "Nech to být…" neberu. Můj pohled padl na její smaragdy. Byly tak nádherné. Jak někdo, jako ona může být tak smutný? Nechápal jsem to. Podíval jsem se z okna. Leskly se v něm kapky deště. Otočila se a usnula? Ona usnula… Její růžové vlasy byly ještě mokré. Musela jí být zima. Trošinku se klepala. Přisedl jsem si k ní… Hladil jsem ji ve vlasech. Sem tam jsem si povzdechl. Takhle to dál nejde. Miluju ji nadevšechno na světě, co pak jsem ji to mohl tenkrát říct? Ne, Itachi by ji zabil. Až ho zabiju, zůstanu s ní a obnovím klan, tedy jestli bude chtít. Je možné, že mě odmítne. Musím to risknout i přes odmítnutí. Lehnul jsem si do kouta a usnul jsem. Nevěděl jsem, o čem mám dál přemýšlet. Ráno za rozbřesku jsem se probudil. Sakura ještě spala. Měla tak kouzelný výraz. Jeden by nevěřil, že si prošla tím vším. Moje zranění bolelo, ale dalo se to vydržet. Ale zlepšila se, to musím uznat, už není ta malá slabá holčička, kterou byla, když jí bylo dvanáct let. Miluje mě ještě? Ptám se sám sebe a hladím ji ve vlasech. Rozhodl jsem se najít něco k snědku. Hlad mi nedovoloval přemýšlet, tak jak jsem chtěl. Vyplížil jsem se ven. Mé nohy mě neochotně držely. Málem jsem klopýtal. Našel jsem něco malého, snad to bude stačit pro oba dva. V tomhle stavu toho moc nezmůžu. Vyrazil jsem na cestu. Sotva jsem se plížil zpět k chatce. Sakura ještě spala. Nachystal jsem jí to něco málo k jídlu. Lesní ovoce moc nezasytí, ale nic jiného není. Sednul jsem si do kouta a znovu přemýšlel…
