close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Blog přestěhován na: www.bella-bellinka.blog.cz !!

Budu postupně stěhovat povídky

Blog nechám, ale nebudu přidávat povídky

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2011

Pod tíhou minulosti 3

30. dubna 2011 v 12:16 | Bella |  Pod tíhou minulosti
Ták, je tu další díleček po dlouhé době.... omlouvám se, ale malinko nestíhám, mám na starosti další povídky...

Pod tíhou minulosti 2

17. dubna 2011 v 19:17 | Bella |  Pod tíhou minulosti
Pod tíhou minulosti 2

Začala otevírat oči. Všiml jsem si toho. Zadíval jsem se na ni. "Sakuro, nevstávej…" prosil jsem ji. Vstal jsem a šel jsem k ní. Pohladil jsem ji ve vlasech. Její upřený a nenávistný pohled mě rmoutil každou chvilkou víc a víc. Do očí se jí začínaly dostávat slzy. Můj pohled byl smutnější a smutnější, nechápal jsem to, chtěl jsem jí pomoci, ale ona odmítala. Nenechá si pomoct od někoho, jako jsem já. Ublížil jsem jí. Už mě asi nemiluje. Můj pohled se upřel do jejích smaragdových očí. Její neúprosný pohled… Mučil mě. Díval jsem se na ni prosebně, jenže v jejích očích jsem uviděl, že udělá, co chce ona. Když jinak nedala, pomohl jsem ji posadit. Slzy jí stékaly stále dál a dál. Přidržoval jsem ji. Podal jsem jí talířek s ovocem. Její upřený pohled se mi vkradl do očí. Zelená barva mě ponořila zpět do vzpomínek na tým a na ni, na její otravování, jak jsem to nazval kdysi.

Ovoce? Podivila jsem se. Jeho oči mi cosi hledaly v mých. Já se v pro změnu utápěla v těch jeho. Slzy, které mi stékaly po tváři, mi bránily, abych viděla na jeho andělskou a dokonalou tvář. Palcem mi je setřel, ale to nezabránilo, aby mi už netekly. Naopak mi stékaly ještě víc, než před chvilkou. Jeho výraz byl smutnější a chápavý. Odvrátila jsem od něj pohled. Zadívala jsem se do země a myslela na Itachiho chladné oči. Děsily mě každou chvilkou. Měla jsem je stále před očima. Nechápala jsem to, proč to udělal? Prý si chtěl ověřit své schopnosti, myslím si, že je to lež. Jsou to dva roky, ale stejně na ty slova se nedá zapomenout. Teď boj se Sasukem. Zranění, které mám, není vážné. Jeho pohled se mi zabodával do zad. Cítila jsem každou jeho myšlenku, otázku, vše na co myslel. Je zmatený. Pohled má jiný, než když jsme byli děti. Za to můj pohled je stejný jako on měl před lety. Je to už sedm let, co mě nechal u brány Konohy. Nenáviděl mě tak? Miluje mě vůbec? Zachránil by mi život, kdyby mě nepovažoval za kamarádku? Proč se najednou tak chová? Někdo se ho prosil? Nevím, odpovědi jsou složité. Jedinou odpověď vím, a to, že se ho nikdo neprosil, ale hodí se mi to, alespoň se budu moct pomstít Itachimu. Pomsta, kterou v sobě nosím dva roky, ani jsem se pořádně nenaučila bojovat. Jsem slabá jako před dvěma lety. Povzdechla jsem si.

Její pohled jsem neviděl, ale když si povzdechla, uvědomil jsme si, že jí jsem na obtíž teď já. Bude lepší, když odejdu? Netušil jsem. Hlavou mi kolovalo tolik myšlenek, že jsem nevěděl na, co vůbec myslím. Zkrásněla, smutný výraz jí nesluší, má se smát, ale nesměje se. Chtěl bych vědět proč… "Sakuro," pošeptal jsem do ticha, můj hlas ho okamžitě přehlušil. "pověz mi, co se stalo… Mohl bych ti pomoct." Její oči se zvedly a zadívala se mi hluboko do očí. Její výraz byl neutrální, nemohl jsem z něj nic vyčíst. "Sasuke…" pošeptala v pro změnu ona. Začaly se jí vkrádat do očí slzy hořkosti. "I-Itachi…" když jsem slyšel jeho jméno, zamrazilo mě, můj pohled se zděsil. "Itachi… vyvraždil Konohu…" už slzy neudržela a stékaly jí po bledé tváři. Její oči se leskly pod návalem dalších. Můj pohled jsem upíral před sebe a chvíli nevnímal. Poté, co jsem slyšel, že vyvraždil vesnici, rozzuřil jsem se. Zaklel jsem: "Sakra!" nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat. Chtěl jsem ho jít zabít. Sakura seděla a stékaly jí slzy. Klepala se, nejspíš strachy.

Proč jsem mu to řekla? Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala Itachiho oči z mé mysli. Děsily mě, jen jsem na ně pomyslela. Ještě nemůžu vstát, jinak bych už byla dávno v tahu. Utekla bych, Sasuke mě stejně… udělal to… Kvůli čemu? Z lásky? Jeho pohled, jeho hlas, jeho doteky, když mi pomáhá, změnil se. Zadívala jsem se mu do očí. Moc dobře jsem přes nával slz neviděla. Jeho černé oči se po nějaké chvilince upřely do mých smaragdů. Už jsem nic nechápala. Nešlo to. "Proč to udělal?" jeho hlas byl vystrašený, rozklepal se nad vzpomínkami, které byly podle jeho výrazu děsivé. "Já ho zabiju. Sakuro, přísahám ti, že ho nenechám žít. To ti slibuju." poslední slova skoro šeptal, ale rozuměla jsem mu každé jeho slovo. Byly tak věrohodné, uvěřila jsem mu. Malá naděje, ale slíbila jsem si, že se pomstím za Naruta já sama. "Sasuke… Já se…" nenechal mě to doříct. "Nemluv, pomstím se," řekl a pohladil mě po tváři. Jeho oči se zaleskly, ani jsem nepoznala, jestli smutkem, nebo radostí…

Kdyby, jste věděli… Rozkaz je rozkaz, raději budu za hajzla, jen abyste žili a byli šťastní. Nemohu vám říct pravdu. Sasuke… Bratříčku, kdybych mohl být s tebou, jako když jsme byli malý, co bych za to dal. Budu vás ochraňovat za cenu svého života. Nenechám, aby vám někdo další ublížil. Je to pro vaše dobro. Odpusťte mi. Zmizel jsem z toho místa. Mé oči naposledy padly na chatrč, kde se schovávali ti dva, na kterých mi záleží, obětoval bych pro ně celý svůj život, jen aby byli šťastní. Zmizel jsem v dáli. Ještě se nesmím nechat zabít, musím je ochraňovat…

Co to bylo? Jako kdybych cítil nějaký zvláštní pocit. Někdo tu byl. Vyběhnul jsem ze dveří s kunaiem v ruce a rozhlížel jsem se svým sharinganem. Sotva jsem stál, ale bylo mi to jedno. Uslyšel jsem vystrašený hlas, který se ozval z chatky: "Sasuke, co se děje!" skoro to křičela. Uslyšel jsem pár vzlyků. Vrátil jsem se dovnitř, ale byl jsem ostražitý. "Nic, vše je v pořádku, neboj se, Sakuro…" její jméno jsem šeptal. Přisedl jsem si k ní a pohladil ji po vlasech, byly tak jemné. Miluju na ní všechno. Dlouze jsem se jí zahleděl do očí, byly tak krásné, hvězdičky se jim nevyrovnají. Pohled na ni mi dával důvod žít. Chtěl jsem ji tak objímat, líbat ty její krásné rty, ani jsem nevěděl, proč. Miloval jsem ji už jako kluk. Ale když Itachi vyvraždil klan, tak jsem to nemohl dát najevo. Chtělo se mi plakat. Do očí se mi nahrnuly slzy. Odvrátil jsem od ní pohled, aby neviděla, že pláču. Pravou rukou jsem si otřel slzy. Cítil jsem její tázavý pohled, ale nic jsem neříkal. Nemohl jsem nic dělat. Bylo to jako tenkrát. Její ruka chytila mou. Zvedl jsem k ní můj pohled a díval se na ni. Slzy mi mohla vidět v očích. Dívala se vyděšeně. Její smaragdy se leskly strachem. Objala mě? Ona mě vážně objala. Neváhal jsem a objal jsem ji také. Přitulil jsem si ji k sobě a nadechl se její nádherné vůně. Dlouho jsme takhle byli.

Cože? Sám velký Uchiha Sasuke pláče? Můj udivený pohled se upřel do jeho černých očí. Objala jsem ho…


Pod tíhou minulosti

9. dubna 2011 v 15:23 Pod tíhou minulosti
Pod tíhou minulosti



Padaly mi kapky deště do vlasů. Nastavila jsem mu tvář. Studené kapičky mi stékaly po tváři a stékaly mi i slzy. Zastavila jsem se a sáhla jsem si na ránu, kterou mám na levém boku. Sykla jsem bolestí. Vytékala mi z ní spousta krve. Rozešla jsem se dál. Motala jsem se temnou ulicí. Pršelo čím dál tím víc. Mé smaragdové oči padly do prázdné cesty přede mnou. Uviděla jsem jeho. Jen mlhavě. Stál tam on, ten který mi kdysi ublížil. Promáčená jsem zůstala stát na místě. Slzy se hrnuly stále víc z mých očí. Uviděla jsem temnou postavu, svítivé červené oči. Octla jsem se v minulosti? Ano, ocitla. Všude padali mrtvoly lidí a spousta krve okolo mě. Nářek a pláč lidí, kteří ještě žili. Jedinou mě nechal žít. Celá Konoha vymřela. Můj nejlepší přítel zemřel. Nemohla jsem nic dělat. Kde je ten milovaný, když ho potřebuju? "Sasuke…" povzdechla jsem si. "Nenávidím tě Itachi!" sesunula jsem se se slzami na zem a choulila se v klubíčku. Rána od katany, která mnou před několika minutami projela, stále bolela čím dál tím víc. Déšť mě smáčel od hlavy po paty. Ležela jsem bez hnutí a přemýšlela jsem, co asi dělá Sasuke. Uslyšela jsem kroky blížící se ke mně. Nemohla jsem se ani o píď pohnout. Černá kápě, kterou mám na sobě, už byla celá promočená. Klepala jsem se zimou. Kroky u mě ustaly. Mé oči, které se zavíraly, uviděly temnou barvu očí, též i vlasů. Jeho andělská tvářička byla zděšena pohledem na mě. "Sakuro? To jsi byla ty?" spadl na kolena vedle mě a zvedl si mě do náruče. Jeho nádherný hlas jsem už skoro nevnímala. Omdlela jsem, nevím co se dělo poté.

Rozkřičel jsem se na celé kolo, když jsem držel její bezvládné tělo. Mé oči padly do prázdné ulice, kde bylo vše rozbito. S hrůzou v očích jsem na to hleděl. Rozklepal jsem se. Nevěděl jsem, co v ten moment mám udělat. Můj pohled padl na bezvládnou růžovlásku, která byla u mě v náručí. Sebral jsem všechny síly, které mi ještě zbývaly z toho šoku, a s ní v náručí jsem odešel. Stále pršelo, možná, že i dokonce víc, než před tím. Procházel jsem hustým lesem, promáčený a zraněný z bitvy se svou nejmilovanější dívkou v náručí. Našel jsem malou chatrč, která nás ukryla před deštěm. Z posledních sil jsem ji léčil. Mojí kápí jsem ji přikryl. Byla kouzelná, ale příliš smutná. Mé černé oči se zadívaly z okna. Sedl jsem si do temného kouta a sledoval ji. Nedokázal jsem se udržet a po nějaké době jsem usnul. Ve snu se mi vracelo, to co jsem před chvílí viděl. Nedávalo mi to smysl. Nechápal jsem, kdo to mohl udělat. To je i Naruto mrtvý? V tu chvíli jsem otevřel oči a vystrašeně je upíral do stěny, která byla naproti mně. Pomaloučku mi docházelo, že jsem znovu ztratil rodinu, kterou jsem si získal. Bylo slyšet hučení deště, temná obloha dávala najevo svůj smutek, hřměla. Já po chvíli znovu usnul. Kapičky deště mě uspaly svým pravidelným ťukáním na střechu chatrče.

Byla temná noc, když jsem se probudila. Otevřela jsem oči, všude byla tma. Jeho temné oči mě pozorovaly. Myslela jsem, že to byl sen. To nesnesitelné ticho protrhávaly kapky deště. Promluvil: "Odpočívej." Vstal a šel ke mně. "Nemáš žízeň?" opatrně mě posadil a vzal nějaký kelímek s tekutinou a ten mi přiložil ke rtům. Trošinku jsem se napila, ale většina skončila na mém tričku. Jen se usmál: "To nic." Pohladil mě po vlasech a opatrně položil zpět. Překvapil mě jeho milý tón v hlase. Změnil se? Těžká otázka a ještě těžší odpověď. "Sakuro, pověz, kdo to udělal?" v jeho hlase byl znát smutek se zmatek. Jeho temné oči mi říkaly, že mu to vadí. Já jen odvrátila svůj pohled na druhou stranu. Neviděl mi do tváře. Začaly mi stékat slzy. Vše jsem viděla znovu před sebou… Ty jeho zlé oči… Ty mi nahánějí největší hrůzu. Pohled na Konohu, která byla v plamenech, mě znovu děsil. Děsil mě už dva roky. Nenávist, kterou k němu chovám mě posilovala čím dál tím víc. Už jsem pochopila, proč Sasuke odešel za pomstou. Dává větší sílu než přátelství. Jdu sama za sebe a nikdo mě neotravuje. "Řekni mi to, prosím…" jeho nádherný hlas znovu přehlušil ticho. Já si jen vzlykla. Levou rukou jsem si otřela slzy, které my stékaly. Otočila jsem se směrem k němu. Seděl dost daleko ode mě, takže neviděl, že pláču. "Nech to být…" zašeptala jsem do ticha. Rozčílil se na mě: "Ale Sakuro… Nenechám… Chci okamžitě vědět, co se stalo…" poslední slova řekl smutně, jako by ho trápilo, že se trápím já. Také i tím, že je Naruto mrtví. Můj pohled se změnil v nenávistný a smutný. Znovu jsem řekla do ticha: "Prosím, nech to být…" do očí se mi hrnuly slzy. "Sakuro…" pošeptal moje jméno do tiché tmy. Jeho temnější oči byly smutnější a smutnější každým okamžikem víc a víc.

Slzy, které se jí vkradly do očí jí začaly stékat po tváři. Její utrápený a nenávistný pohled mě ubíjel. Jen jsem si povzdechl. Odpověď "Nech to být…" neberu. Můj pohled padl na její smaragdy. Byly tak nádherné. Jak někdo, jako ona může být tak smutný? Nechápal jsem to. Podíval jsem se z okna. Leskly se v něm kapky deště. Otočila se a usnula? Ona usnula… Její růžové vlasy byly ještě mokré. Musela jí být zima. Trošinku se klepala. Přisedl jsem si k ní… Hladil jsem ji ve vlasech. Sem tam jsem si povzdechl. Takhle to dál nejde. Miluju ji nadevšechno na světě, co pak jsem ji to mohl tenkrát říct? Ne, Itachi by ji zabil. Až ho zabiju, zůstanu s ní a obnovím klan, tedy jestli bude chtít. Je možné, že mě odmítne. Musím to risknout i přes odmítnutí. Lehnul jsem si do kouta a usnul jsem. Nevěděl jsem, o čem mám dál přemýšlet. Ráno za rozbřesku jsem se probudil. Sakura ještě spala. Měla tak kouzelný výraz. Jeden by nevěřil, že si prošla tím vším. Moje zranění bolelo, ale dalo se to vydržet. Ale zlepšila se, to musím uznat, už není ta malá slabá holčička, kterou byla, když jí bylo dvanáct let. Miluje mě ještě? Ptám se sám sebe a hladím ji ve vlasech. Rozhodl jsem se najít něco k snědku. Hlad mi nedovoloval přemýšlet, tak jak jsem chtěl. Vyplížil jsem se ven. Mé nohy mě neochotně držely. Málem jsem klopýtal. Našel jsem něco malého, snad to bude stačit pro oba dva. V tomhle stavu toho moc nezmůžu. Vyrazil jsem na cestu. Sotva jsem se plížil zpět k chatce. Sakura ještě spala. Nachystal jsem jí to něco málo k jídlu. Lesní ovoce moc nezasytí, ale nic jiného není. Sednul jsem si do kouta a znovu přemýšlel…



Povídky - rozcestník

7. dubna 2011 v 21:26 | Bella |  Povídky
Láska, která nikdy nevyhasne (Nedoporučuji do 15 let!)
Rozepsané

Rozepsané

Připravuje se!

Píše se

Svět

7. dubna 2011 v 21:08 | Bella
Svět je bláznivý. Plný různých věcí. Věcí, které jsou různě veliké, barevné a odlišné. Divné je, že jsou jedinečné. Též i mé nápady. Doufám, že se Vám budou mé povídky líbit.